Horní Sedlo

Prý na Horní Sedlo.

Chata, sami, jen s kuchyòkou, pěšky, do kopce!

Ach jo, a musíme tam?! Psal rodičům... ti asi souhlasí. Ach jo!

„Tak kde jste, pane učiteli, vy byste nás tu v Hrádku nechal?“

„Nenechal, jen jsem čekal, až se také rozhlédnete, kde jsem. Pojďte, jsme všichni, jdeme.“

A šlo se. Celá VIII. A. (Tři ještě chyběli, ale ti dorazí později, tak tak to bylo smluveno.)

Nejprve se had žáků s jedovým zoubkem učitelem vlídně kroutil po městě, poté zastoupil cestu kopec. „Už tam budem?“ ozvalo se v samé patě stoupání. „Už jen kousek,“ odpovědělo se. A pokračovalo se. Domy líně ubíhaly s kopce dolů a dítkám, jako by naopak svět stál. Jak by šlapaly na místě. „Už tam budem?“ zase se ozvalo. „Už jen kousek a dáme si přestávku na pití,“ odpovědělo se. „To pudeme porád do kopce?“ „Jo, ale už jsme skoro v půlce.“ A stále se pochodovalo. Batůžky těžkly a těžkly, tašky se zařezávaly do ramen a spacáčky v rukou zábly. Botky ztvrdly a žaludky začaly škroukat hlady. Ale šlo se. „Už tam budem?“ ozvalo se dotřetice. „Už tam skoro jsme, je to támhle, podívejte,“ ukázalo se – ale nebylo to vidět. Znovu se odpočívalo. Pilo se, fuòelo a tentokrát i jedlo. „Pojďte, ať nevychladnete, už tam skoro jsme, máme tam být v půl páté, pán je tu za chvíli,“ chlácholilo se.

A jak se bylo v chatě odpoledne, jak se v ní bylo večer i v noci a jak se prožívalo ráno, na to se musíte podívat sami na fotkách, kterých jsme tu pár připravili.