Realizace průřezových témat - Projektová výuka

Investice do rozvoje vzdělávání

Pojem projektového vyučování je již poměrně letitou záležitostí. První ucelené studie se objevují v USA na přelomu 19. a 20. století v díle psychologa a pedagoga Johna Deweye. Jeho pragmatická pedagogika tehdy velmi ostře kritizovala dřívější tzv. herbartovskou školu, kdy byla potlačována přirozená aktivita dítěte a jediným zdrojem poznání byl výklad učitele. U nás se projektovou metodou zabýval např. Stanislav Velinský, který v roce 1932 napsal: „Výrazu projektová metoda lze užíti tehdy, když individuum či skupina pojme záměr, jehož uskutečnění navozuje změny v jeho (jejich) vědění, zručnostech, zvycích či vztazích.“ A o dva roky později jej R. Žanta doplňuje: „Projekt je účelně organizovaný souhrn myšlenek, seskupených kolem důležitého střediska praktického vědění, směřující k určitému cíli.“ Úvahy o změně v pojetí výuky vyplynuly ze změn ve společnosti, která procházela vědeckotechnickou revolucí. V současné době se znovu objevuje potřeba výuku přizpůsobit socioekonomickému vývoji a více ji individualizovat. Je důležité používat takové postupy a procesy, které žákům umožňují aktivně se podílet na přijímání informací a rozvíjet schopnost tzv. kritického myšlení.
Na školách je realizováno mnoho aktivit, některé z nich se dají považovat za projekty.

Obecně se uvádí několik základních rysů projektového vyučování. Projekt je činnost, která:

• je cílená, promyšlená a organizovaná
• je intelektuální (teoretická) i ryze praktická
• je soustředěna kolem základní myšlenky
• nabízí celistvé poznání, zkoumá problém z různých úhlů pohledu
• má praktické zaměření a směřuje k upotřebení v životě
• propojuje život školy se životem obce, širší společnosti
• se soustředí na výsledný produkt, jenž posiluje smysl učení, i na proces
• vychází z vnitřní motivace, potřeb a zájmů žáků, ale též z pedagogického rozhodnutí učitele
• vyžaduje od žáka převzetí odpovědnosti za vlastní učeníkomplexně ovlivňuje žákovu osobnost
• je především „záležitostí“ dětí, pedagog vystupuje především v roli konzultanta, partnera
• je součástí kurikula považuje kooperativní učení za zásadní strategií

Projektovou metodu je důležité ve výuce uplatňovat mimo jiné i proto, že učí žáka důležitým životním dovednostem jako je dovednost spolupracovat, diskutovat, formulovat a vyjadřovat názory, řešit problémy, vyhledávat a kriticky analyzovat informace apod. Jde o poměrně náročný proces, který nabízí velké množství variant realizace, nástrojů a výstupů, proto je podstatné se naučit jej dobře naplánovat.

V přípravě projektu by nemělo chybět:

• stanovení názvu projektu, případně nosná myšlenka (jejíž podstatu žáci přijmou a interpretují s trvalým porozuměním)
• formulace cílů – obsahových i kompetenčních
• vyjádření návaznosti na očekávané výstupy školního vzdělávacího programu (včetně mezipředmětových vztahů, forem realizace průřezových témat apod.)
• organizační zajištění a místo realizace (kdo a jak se bude na projektu podílet, jak se upraví rozvrh hodin, zajištění potřebných prostor apod.)
• časový harmonogram
• cílová skupina (komu je projekt určen)
• potřebné pomůcky a informační zdroje
• naplánování potřebných strategií, forem výuky apod.
• kritéria hodnocení, sebehodnocení

Seznam dostupné literatury

Čechová, B. a kol.: Nápadník pro rozvoj klíčových kompetencí ve výuce. Praha, SCIO 2006.
Kasíková, H.: Kooperativní učení, kooperativní škola. Praha, Portál 1997.
Kasíková, H.: Učíme (se) spolupráci spoluprací. Kladno, AISIS 2007.
Silberman, M.: 101 metod pro aktivní výcvik a vyučování. Praha, Portál 1997.
Sitná, D.: Metody aktivního vyučování. Praha, Portál 2009.
Tomková, A., Kašová, J., Dvořáková, M.: Učíme v projektech. Praha, Portál 2009.
Valenta, J.: Osobnostní a sociální výchova. Kladno, AISIS 2006.
Kašová, J. Škola trochu jinak. Projektové vyučování v teorii i praxi. Kroměříž: Iuventa, 1995.
Kašová, J. Jak vypadá projektové vyučování? In Globální rozvojové vzdělávání. Člověk v tísni.
Kašová, J., Tomková A., Dvořáková M. Projekty ve výuce. Praha: Portál 2009.